pokojiky

Jde o takový poetický simulátor dospívání. To se celé odehrává vlastně v jedné místnosti, nicméně i ta dospívá spolu s postavou. Hrajeme si s myšlenkou pohybu prostorem a časem, ačkoli jsme vlastně paradoxně na stejném místě, s ideou dětského pokoje jako archivem našich proměnlivých identit. Základní idea tedy je, že se hráč*hráčka probere v pokoji jako dítě, začne ho prozkoumávat a objevovat textové interakce s předměty. Ty reflektuji aktuální identitu postavy – a ukazují její fluiditu, formování napříč pokoji, tedy časem, a sociálními vlivy či náladou. Plyšáci v prvním pokoji mají dát indicii, že by člověk měl opustit pokoj. To samé v druhém pokoji.

Postava roste s každým pokojem o cca 2 roky. Je tam snaha reflektovat stárnutí skrze vyvíjející se vztah k jednotlivým předmětům, ve stylu vyjadřování i samozřejmě v konkrétních předmětech. Je důležité, co přibývá, ale i co ubývá. Čas dospívání je při formování osobnosti období klíčové a zároveň krušné, což je vidět na několika diskutabilních estetických rozhodnutích či názorech postavy. Roli taky hraje hudba, která je v dospívání též formativní.

V pokoji začne figurovat i deník, který vypráví věci tzv. ze života a ideálně přispívá k větší imerzi. Pokoj ani texty by neměly být jednoznačně genderově kódované.
Postava postupně dospívá i ideologicky, což reflektuje proměňující se vztah ke kulturním předmětům (knihy, hudba, plakáty). Nakonec všechny pokoje zmizí. Postava se ocitá v liminálním prostoru mezi minulostí a budoucností. Hra končí skokem do nového života. Budoucnost je sice blank slate, věcí z minulosti se ale plně zbavit nelze.

A teda taky autobiografické prvky included! Lze hádat, co je čí :)